Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.
Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.
POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY
Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.
Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu.
PŘEVRÁCENÍ CÍLŮ MANŽELSTVÍ
Církev učí, že manželství má tři účely [2]: 1) plození a výchovu dětí; 2) vzájemnou pomoc manželů; 3) prostředek proti žádostivosti. První účel je zároveň účelem primárním (viz Magisterium, Písmo svaté, patristika a tradiční argumenty spekulativní teologie).
V rozporu s touto naukou někteří moderní autoři zastávají názor, že dobro manželů (srov. druhý účel) je na stejné nebo vyšší úrovni než dobro dětí (srov. první účel).
Tento moderní názor byl Magisteriem odsouzen. Prohlášení Svatého stolce z dubna 1944 (AAS XXXVI s. 103) klade otázku:
„Lze připustit učení některých moderních autorů, kteří popírají, že početí a výchova dětí je prvotním cílem manželství, nebo učí, že druhotné cíle nejsou nutně podřízeny cíli prvotnímu, ale mají s ním stejnou hodnotu a jsou na něm nezávislé?“
Odpověď zněla:
„Ne, toto učení nelze připustit.“
Papež Pius XII. v promluvě k porodním asistentkám (1951) o těchto tezích mluví jako o „závažném převrácení uspořádání hodnot a cílů stanovených samotným Stvořitelem“.
Přes tato prohlášení byl tento moderní názor prezentován znovu na půdě Druhého vatikánského koncilu a našel si cestu (třebaže v zastřené podobě) do textu Humanae vitae a z odtud do nového kodexu kanonického práva, nového katechismu a exhortace Familiaris consortio i dalších dokumentů.
Na tomto pozadí je třeba chápat teologii těla [Jana Pavla II.]. Třebaže výslovně nepopírá, že prvotním cílem manželství je početí a výchova dětí, zabývá se téměř výhradně manželskou láskou a početí zmiňuje přinejlepším jen jako přívažek, například když papež hovořil o „společenství osob, které tvoří muž a žena“ a k tomu dodal „a na toto všechno hned od počátku sestupovalo požehnání plodnosti“ (14. 11. 1979). [3]
Pokud jde o specifické chápání manželské lásky, které je v teologii těla zjevné, konkrétně vzájemné sebedarování, zaznamenáváme, že bylo přítomno již u některých dřívějších autorů, kteří popírali absolutní primát plodivého cíle manželství. Výše citované Prohlášení uvádí, že určití tito autoři považují za primární cíl „vzájemnou lásku manželů a jejich spojení, které se má rozvíjet a zdokonalovat fyzickým a duchovním darováním vlastní osoby,“ a Pius XII. v citované promluvě podobně uvádí, že někteří tito autoři považují za „vlastní a nejhlubší smysl uplatnění manželského práva…sjednocení těl“, které „vyjadřuje a uskutečňuje osobní a afektivní jednotu,“ a dodává: „Stojíme tak tváří v tvář šíření celého souboru myšlenek a pocitů, které jsou v přímém rozporu s pokojem, hloubkou a vážností křesťanského myšlení.“
NOVÉ POJETÍ MANŽELSKÉ LÁSKY
Podrobněji se zde budeme zabývat tezí, že manželský akt vyjadřuje „bezvýhradné vzájemné sebedarování manželů“ (Familiaris consortio 32, citováno v novém Katechismu katolické církve 2370. Jde o základ celého systému teologie těla).
Tato teze je prima facie falešná: za prvé metafyzicky, protože lidská osoba je nesdělitelná; za druhé fyzicky, protože manželský akt esenciálně zahrnuje rozkoš, bez níž by byl vlastně nemožný; a za třetí mravně, protože Církev jednak učí, že muž má moc nad tělem své manželky a žena nad tělem manžela (1 Kor 7,4), což znamená, že každý z partnerů nemá jen dávat, ale i brát, a jednak (obecněji vzato) se bezvýhradné sebedarování nařizuje jen ve vztahu v Bohu (a jen ve vztahu k Bohu je také skutečně možné) (Lk 10,27), zatímco bližního máme milovat v menší míře, a jde-li o manželský akt, s cudností a zdrženlivostí [4] (srov. Římský katechismus, část druhá, hlava VIII, otázka XXXIII). Milovat bližního bezvýhradnou sebedarující láskou by byla modloslužba.
Ve světle rozlišování výše uvedených tří druhů lásky je manželský akt v jeho ideální podobě třeba chápat jako akt smyslné lásky formované láskou rozumovou, která manželům umožňuje milovat manželského partnera ne jako objekt, ale jako osobu, a dále utvářenou křesťanskou láskou, která je uschopňuje milovat druhého v Bohu a pro Boha.
MLČENÍ O NAUCE, ŽE MUŽ JE HLAVOU RODINY
Ve Familiaris consortio, v novém katechismu a v nauce Církve o manželství na magisteriální, diecézní i čistě farní úrovni v poslední době obzvlášť absentuje učení, že manžel je hlavou rodiny, jako je Kristus hlavou Církve. Podobné tendence vidíme i v teologii těla Jana Pavla II. Tento věroučný nedostatek je posilován i novou liturgií, v němž příslušná pasáž z listu sv. Pavla Efesanům (kapitola 5) již není povinná, nýbrž volitelná spolu s řadou jiných možných čtení (včetně čtení z téže kapitoly, z něhož byl vypuštěn klíčový verš 23).
Zdá se, že lidé odpovědní za příslušné části dokumentů Druhého vatikánského koncilu spolu s papežem Janem Pavlem II. usilovali o nahrazení této nauky naukou o naprosté rovnosti založené na rovnosti osobní důstojnosti. V uvedené apoštolské exhortaci (č. 19) papež cituje Gaudium et spes: „Jednota manželství, kterou Pán potvrdil, se také jasně projevuje stejnou osobní důstojností ženy i muže, kterou je třeba uznávat ve vzájemné a plné lásce.“ Podobně č. 22: „U ženy je především třeba zdůraznit, že má stejnou důstojnost a odpovědnost jako muž.“ Jak vidíme, katolická nauka založená na Tradici a vycházející z Písma svatého je zde zamlčena či potlačena ve prospěch čistě filosofické zásady.
Je jasné, že tento filosofický princip – stejná důstojnost muže a ženy – nikoho z nich neurčuje jako hlavu rodiny. To, komu tato role v konkrétním případě připadne, se ponechává otevřené. Toto mlčení o autoritě muže jasně přispělo k dominantnímu postoji ženy, který se v souvislosti s provozem rodiny v dnešních manželstvích projevuje stále zřetelněji.
Je politováníhodné, že výsledek tohoto mlčení ze strany Magisteria koresponduje s hluboce antikatolickými ideologiemi a názory, jako je feminismus, a s oslabením obrazu a role muže, manžela a otce [5].
ANALÝZA NOVÉ NAUKY O MANŽELSTVÍ
Postupně zde porovnáme šest hlavních zásad nauky. Na prvním místě je vždy nauka tradiční, na druhém moderní (ve svém významu prima facie).
1a) Prvotním cílem manželství je plození a výchova dětí.
*b) Prvotním cílem manželství je láska.
2a) Manželská láska znamená vzájemnou pomoc.
*b) Manželská láska znamená bezvýhradné sebedarování.
3a) Doporučují se velké rodiny.
*b) Doporučují se malé rodiny.
4a) Přirozené plánování rodičovství se nepropaguje.
*b) Přirozené plánování rodičovství se propaguje.
5a) Manželství vzhledem k zasvěcenému životu stojí níže.
*b) Manželství je na stejné úrovni jako zasvěcený život.
6a) Muž je hlavou rodiny.
*b) Muž a žena jsou si přísně rovni.
V souvislosti s tímto srovnáním položíme následující otázky a dáme na ně odpověď:
1) Je tato nauka ve všech případech stejná? Ne.
2) Představuje nová nauka vývoj staré směrem k větší jasnosti a hloubce? Ne.
3) Jsou to tedy odlišná učení? Ano.
4) Je tradiční nauka katolická? Ano.
5) Je nauka odlišná od katolické nekatolická? Ano.
6) Je katolická nauka pravá? Ano.
7) Je nekatolická nauka falešná? Ano.
Docházíme k závěru, že nová nauka je ve svém prima facie významu falešná.
Je však toto učení katolické v nějakém sekundárním smyslu? Nakolik není ve svém originálním vyjádření formálně heretické, a tedy neodporuje některému katolickému dogmatu, mělo by být možné ho interpretovat způsobem odpovídajícím katolické nauce.
Ale proč? Jistě toto falešné a hluboce škodlivé učení a ty, kdo ho ukvapeně hlásali, nechceme omlouvat, a to ani z úcty k papeži či koncilu. Jediný důvod, proč ho vykládat v katolickém smyslu, je ukázat, že není formálně heretické, ale to je čistě akademický problém.
Magisteriální personalismus, který toto nové učení utváří, při konečné analýze představuje sbližování se světem. Posláním Církve ale není poddávat se padlé přirozenosti, nýbrž odporovat jí, bojovat s ní, kárat ji a uzdravovat, jak nejvíce je to možné, a připravovat ji na přijetí Boží milosti na tomto světě a na stálé a definitivní spojení s Bohem na onom.
Magisterální personalismus otevírá dveře všem mlhavým zákrutům teologie těla a pomáhá živit drzé pokusy omlouvat nemravnost ve jménu „lásky“, což vyvrcholilo děsivými nekatolickými prohlášeními synod o rodině.
Učení formované tímto personalismem, spolu se všemi novými naukami, které od doby Druhého vatikánského koncilu až dosud prezentují někteří představitelé Církve, představuje zneužití munus docendi Církve.
FILOSOFICKÝ ZÁKLAD NOVÉHO UČENÍ
Základ nového učení spočívá v doktríně, kterou bychom mohli nazvat „magisteriální personalismus“. Zdá se, že je motivován přáním stanovit mravní pravidla přijatelná pro všechny lidi (dobré vůle). Proto se do popředí staví „pozitivní“ prvky, jako je důstojnost člověka, a „negativní“ části, jako je prvotní hřích a peklo, se opomíjejí. Z tohoto důvodu také objektivita ustupuje subjektivnosti a víra filosofii. V této souvislosti je příznačný jeden projev budoucího papeže [Karola Wojtyly] v době Druhého vatikánského koncilu. Říká v něm: „Koncil a Církev … považují výzvy týkající se důstojnosti člověka za nejdůležitější hlas naší doby … Věc důstojnosti lidské osoby … je jistě ekumenický prvek, prvek společný všem lidem upřímně dobré vůle“ („O důstojnosti lidské osoby“).
V pozadí přání stanovit mravní pravidla přijatelná pro všechny lidi dobré vůle je, zdá se, snaha všechny lidi dobré vůle sjednotit. Nejhlubší motivací personalismu by tedy byla touha po jednotě, jinými slovy po lásce, protože láska usiluje o sjednocení.
Prvním komentářem může být to, že pro stanovení přirozené i nadpřirozené pravdy jsou nezbytná univerzální filosofická pravidla. Musejí však být správná a aplikovat je lze jen v mezích, které jim po právu náležejí. Jinak k pravdě nepovedou. Za druhé je třeba říci, že přikázání lásky vyjadřuje celý mravní zákon (Mt 22,40 a Jan 13,34), ale tato láska musí být samozřejmě založena na pravdě; jinak ji nelze v žádném smyslu označit za autentickou.
Hlavním omylem personalismu je to, že subjektu s danou přirozeností dává logickou prioritu nad touto přirozeností, to znamená klade subjekt lidské přirozenosti nad lidskou přirozenost samu. V oblasti etiky to znamená upřednostňovat řád dobra před řádem pravdy, dobro člověka (přinejmenším to, co tím subjektivně chápe) před jeho objektivní přirozeností, která zahrnuje i přirozený zákon.
V konečné analýze je personalismus chybný v tom, že řádu dobra dává prioritu nad řádem pravdy, lásce nad poznáním, smyslové lásce nad láskou křesťanskou. Takový je důsledek jeho radikální subjektivnosti.
TEOLOGICKÝ ZÁKLAD NOVÉHO UČENÍ
Kam dojdeme, když následujeme tento subjektivismus, tento antropocentrismus až do jeho logického závěru? Ke zbožštění člověka navzdory Bohu, jinými slovy bez milosti posvěcující.
Tento sklon nepochybně požírá Církev zevnitř. Můžeme se tázat, zda jde pouze o destruktivní tendenci, nebo zda je to proces nahrazení víry novým náboženstvím nebo pseudonáboženstvím.
Odpověď je jasná. Tento destruktivní sklon, jak jsem se pokusil přiblížit v rozsáhlém materiálu na stránkách Rorate Caeli [6], není ničím jiným než působením parazita uvnitř Církve, parazita, který je odvěkým nepřítelem katolické víry. Jde o systém myšlení a jednání známý jako gnóze. Ten se katolickou víru snaží změnit v amorfní, různorodou a neodlišitelnou směsici pravdy a lži, jíž je gnosticismus. Pokusil se o to v prvních stoletích církevních dějin, kdy ho mužové Církve, její světci a učitelé porazili. O dva tisíce let později se do Církve na pozvání jejích představitelů triumfálně vrací.
Gnosticismus má tyto vlastností svého mateřského systému, tj. gnóze: staví se proti milosti a objektivní pravdě jak přirozené, tak nadpřirozené; všem náboženstvím a filosofiím přikládá stejnou hodnotu; je radikálně subjektivistický a antropocentrický s obzvláštním důrazem na zážitek a smyslovost; jako své první a základní dogma hlásá sebezbožštění člověka.
POZNÁMKY:
[1] https://rorate-caeli.blogspot.com/2014/12/extensive-book-review-don-pietro-leones.html a http://christianorder.com/features/features_2015/features_jan15_bonus.html
[2] Nebo dva, pokud se druhý a třetí berou jako jediný účel.
[3] „Teologií těla“ se rozumí soubor katechezí Jana Pavla II. na generálních audiencích v letech 1979-1984 na téma manželství, sexuality a „odpovědného rodičovství“, které byly později vydány knižně (několikrát vyšly i česky, naposledy v nakladatelství Paulínky v roce 2006). Teologie těla, kterou pak dále zpopularizoval (a to i v češtině) problematický americký laický teolog Christopher West, se dnes považuje za zásadní součást učení Jana Pavla II. Jeho životopisec George Weigel ji nazval „teologickou časovanou bombou“ a „jednou z nejsmělejších rekonfigurací katolické teologie posledních století“ – v čemž s ním zřejmě lze souhlasit (byť nikoli s tímtéž znaménkem), jak nakonec dokazuje i tento text. (Pozn. překl.)
[4] Zdrženlivost v oblasti sexuality je ekvivalentem čistoty; cudnost je ctnost, která ji doplňuje.
[5] A také obrazu a autority kněze jako muže a otce.
[6] https://rorate-caeli.blogspot.com/2016/10/the-new-religion-gnosis-and-corruption.html a https://rorate-caeli.blogspot.com/2016/10/the-new-religion-free-online-booklet-by.html (anglicky)
P. Pietro Leone
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
